Středa 7.11.

Dnes režim oproti včerejšku obrátím, na dobrovolničení se vydávám už dopoledne protože odpoledne má přijít další rozmar místního podnebí – bouře Nor'Easter, která míří podél pobřeží na severovýchod ovšem nese ssebou studený vzduch a sněžení. Na pobřeží New Jersey se už zase evakuuje, očekávají se lokální záplavy. Hlavně se tím ale brzdí záchranná a opravná činnost v těch nejpostiženějších oblastech.

Znovu mířím do Brooklynu, kde, coby rusky mluvící (už mám zkušenost z neděle :) ) pomocník dostávám přidělenu zdravušku Lauru a jsme vysláni na poloostrově Coney Island na jihu Brooklynu, kde je početná ruská komunita. Počasí se začíná zhoršovat, při vystupování už vydatně prší. Hlásíme v místním středisku pomoci s předpokladem, že dostanem úkol, kam jít a co tam dělat. Naše dvojice je zejména připravena na zjišťování stavu – i zdravotního – lidí v panelácích, kde nejde proud a tím pádem ani teplo a často ani voda. 

Bohužel v tomto středisku organizace trochu vázne, takže trvá než vůbec zjistíme, kdo nám má dát úkol, jakej ten úkol je, kdo s nama ještě půjde, co si máme vzít s sebou, kde to dostaneme a podobně. Nabíráme zdravotní materiál a mimo jiné i protidešťový pláště a tašky s logem Maratonu – věci hned našly jiný uplatnění. Mě to těší, Lauru už míň, na maraton byla přihlášená a zaplatila $200, který se jí nevrátí (to je neuvěřitelnej bordel!) a teď vidí, kde část z toho skončila. Spolu s nama jde druhá dvojice – zdravotník Josh a Ruska Marina, která pořád nechápe, na co su tam já :) a moje sebevědomí o ruštině je v čudu. 

V prvním domě jsme ale k ničemu oba – zdravotníci jdou do bytu a něco tam řeší se starou anglicky mluvící paní, zatímco my mrzneme na pavlačové chodbě. Během tohoto procesu po týdnu Con Ed nakopne elektřinu a pro nás akce v domě končí.

Hnusně lije, já s Marinou jsme už promrzlí a naštvaní, Josh opakuje, že se máme připravit na to, že to půjde pomalu a po telefonu zjišťuje, co dál. Adresu, kterou dostává za úkol po půlhodině v dešti nenacházíme, volíme teda nejbližší věžák bez proudu pro neorganizovanou akci, přestože v sídlišti už před nama byly skupiny dobrovolníků. Dům ale zvenčí nejeví známky jejich návštěvy (že by tam visel papír s informacema). Zato zevnitř jeví známky zanedbávání úklidu desítky let před příchodem Sandy. Kombinace smradu, tmy a nepříliš prostorné chodby stopající do výše 14 pater je opravdu hodna vyšší známky coby stezka odvahy a hnusu. Nahoře se dělíme na patra. S čelovkama klepeme na dveře bytů, většinou nikdo neotvírá. Pak je skoro překvapující, když ze dveří na nás vykoukne normální borec – v takovým prostředí přece normální lidi nemůžou žít! Asi se mýlím. 

Pak ale přes jedny dveře slyším ruštinu. Když jsem do tohoto úkolu šel, rozhodně jsem spolíhal na jazyk svých končetin a ne že budu mluvit přes dveře! Je tam nějaká paní, anglicky neumí, ale naštěstí trochu rozumím. Ale abych zjistil zdravotní stav, na to to asi stačit nebude :). Dozvídám se, že se bojí, je zamčená, je jí zima a už 4 dny nemůže usnout, chybí jí nějaký tablety. Ale nerozumím jaký, Laura to bohužel taky nerošifruje, tak sháníme posily Marinu a Josh, kteří nad případem přebírají kontrolu. Paní se nechává ukecat, pouští nás všechny dovnitř. V bytě je denní světlo, ale přes okno je vidět, jak je venku hnusně, což akorát zvyšuje depresivnost místa. Malej panelákovej byt, paní si topí ohněm na sporáku (ještěže jde aspoň plyn) a snaží se zdravotníky přesvědčit, aby jí dali nějaký sedativa, aby konečně mohla usnout. Josh si všímá, že plyn nějak podezřele smrdí, takže i tuto možnost tepla jí rozmlouváme – radši zima než otrava. Paní ale už je to všechno jedno a komunikace vázne. 

V tu chvíli Josh dostává zprávu, že máme z oblasti vypadnout kvůli dalšímu nebezpečí povodně. Doděláváme poslední byt v patře, ve kterým se od usměvavé paní dozvídáme, poté, co jí dáme jídlo, že už tam asi před hodinou byli jiní dobrovolníci. Ta teda dává korunu naší úspěšné akci, kde jsme během asi 3 hodin vyřídili 2 byty. Bohužel i to je nutnou součástí dobrovolničení, jak už jsem se tu několikrát přesvědčil – ne všechna pomoc funguje ideálně. Mizíme z domu už za vydatného sněžení a po pauze ve středisku spěcháme mokří na metro a opouštíme Coney Island.

Odpoledne mířím do práce, v metru na Manhattanu se houfují lidi a když vylezu ven, je už docela bílo, hlavně ve vzduchu. Cestou do Queensu pak v metru slyším zprávy o nových výlukách nadzemních linek, tentokrát kvůli sněhu. U domu v Queensu už je normální zimní nadílka hodná kolulovačky a sněhulákování. Já su rád, že jdu usušit domů, zatímco spolubydlící Alexandre z Brazílie a Simon ze Švýcarska naopak vyráží užít si zimních radovánek.