Po dlouhé době normální pracovní
den. To samo o sobě je téma pro televizní reportáže - New York se zkrátka vrací (nebo se aspoň snaží) do normálního života. To ale u některých lidí nastane později, u jiných už nikdy.
Vzpomínám si, že jsem někdy v říjnu jel metrem a nastoupil do něj starej černoch, na první pohled bylo jasný, že patří do kasty žebráků a bezdomovců. Stává se běžně, že takoví lidi procházejí metro a žebrají. Ale tento měl trochu jinou roli. Byl něco jako jejich zástupce a choval se o dost profesionálněji. Představil se, myslím jako Frank, a napřed nabízel jídlo, jestli je tam někdo, kdo ho potřebuje. Pak požádal o příspěvek na lidi, kteří jsou bez domova nebo pod hranicí chudoby. Dobře si vzpomínám, jak říkal: "Nevíš, kdy se to může přihodit tobě." Nic jsem mu nedal.
Teď si říkám, jak krutá pravda byla, co Frank říkal. Kéž bych mu býval tehdy ten dolar dal. Až mě mrazí při představě, že v tom metru jel někdo, kdo teď opravdu přišel o všechno a klidně může jako bezdomovec skončit. Samozřejmě to těm lidem nepřeju a snad je to i málo pravděpodobný - všichni doufají, že se o ně postará FEMA, ta ale všespasitelná taky není.
Žádné komentáře:
Okomentovat