Středa 31.10.

První den zprovoznění autobusové dopravy (některý linky už spustili včera večer). Jede dokonce zadarmo, což je mi ale jedno, když mám měsíční šalinkartu. Normálně autobusem moc lidí nejezdí, ale teď je to jiná situace. Školu sice furt nemám, ale přecejen jsem zvědavej, jak to vypadá na Manhattanu, tak si tam chcu zajet. Alexandre tam jede taky, jdem spolu na zastávku, na které už čeká asi 80 lidí. Po 10 minutách přijíždí první autobus, téměře úplně narvanej. Jsou v něm místa asi tak pro 2 lidi, přesto se do něj asi 5 lidí nacpe. Čekáme na další, ale je to beznadějný. 

Přehodnocuju situaci, jdu se převybavit na výlet a vyrážím pěšky. New York je dost velký město, takže se docela projdu. Na kraj Manhattanu je to nejkratší cestou asi 6 km. Cestou poslouchám Machine Head, už 2 měsíce se těším na jejich sobotní koncert, tak se připravuju. Cestou vidím ještě spoustu následků popadaných větví, cedulí, semaforů a rozbitých aut. Na konci Queensu si dám oběd na lavičce, obdaruju pár dolarama bezdomovce, když si na nohách mění promočený papírový sáčky za suchý a jdu na most Queensboro přes Východní řeku. Tolik lidí na něm asi ještě nebylo, jde se v podstatě v jednoliým zástupu. Ovšem automobilní doprava je ještě hustší. Na Manhattanu – Midtownu – vidím ještě větší davy lidí a spousty aut. Říkám si „vždyť je tu spousta podniků zavřených – tak proč?“ Odpovědí se nabízí hned několik:

1. dolní část Manahattanu je bez proudu a částečně evakuovaná, lidi jsou vylezlí (dle výškovnice) výš – do Midtownu
   
2. nejede metro, kde je normálně půlka lidí ukryta
   
3. na Manahattan se hrnou zvědavci jako já
   
4. je Halloween – svátek, kterej by se normálně slavil i zastavením dopravy na některých ulicích, tentokrát se ale sláva (hlavně průvod v maskách) odkládá na neurčito

Takže jdu vyhlídkovou trasu po stopách Sandy: v Midtownu to je zejména zavřený Central park (z důvodu nebezpečí pádu stromů) a hroutící se jeřáb na mrakodrapu – v tuto chvíli asi nejfotografovanější objekt New Yorku, visí opravdu proklatě vysoko, oblast pod ním je stále uzavřená. Vidím, jak se opravuje poutač na maraton (největší akce tohoto druhu na světě), který se tu má běžet v neděli. Starosta potvrdil, že se konat bude, navzdory problémům, který město postihly. Cestou se nechám ukacat, a věnuju dalších 20 $ na charitu – to mám dneska ale štědrej den :) (jen si nejsu jistej, kam ty porachy půjdou, jestli to jen nebylo zneužití Sandy). Stavuji se v budově New York Times pro včerejší noviny, který mi ochotně zdarma dají u přepážky. Jdu na West Side a na jih a lidí ubývá . 

 

Přecházím 30 ulici a vstupuji do jiného světa, světa bez elektriky (a skoro bez lidí). Prvním a nejčastějším projevem jsou nefunkční semafory. Doprava není příliš hustá, ale i tak se ji snaží řídit policajti. A směrem na jih (a dolů) se začínají objevovat přímý následky Sandy – pumpování vody ze sklepů. Přicházím na nábřeží, ke už vidím jen vrstvy naplavenýho bordelu. V nábřežním areálu Chelsea Piers se vyklízí vodou zničený majetek provozovatelů restaurací a lodních půjčoven.  

Na druhé straně řeky Hudson je New Jersey – odsud vypadá v pořádku :) Zato voda je pěkně hnusná, kromě všeho možnýho odpadu jsou tu a tam vidět olejový skvrny. Jdu dál střídavě uzavřenou pěší stezkou a cyklistickou stezkou s poměrně hustým provozem – přecejen se tu povodňová turistika funguje u nás a já jsem její součástí. Ale aspoň neblokuju místo v MHD a snad svým očumováním tolik neškodím. Ale nevím, každopádně jsou lidi postižení povodní už za ty 2 dny zjevně na fotografy zvyklí.

Přicházím na dolní Manahattan, kterej to v pondělí a úterý dost schytal. Teď už se jen pumpuje. Ze sklepů, památníku padlých dvojčat 9/11 Memorial site a stavby nového WTC, z metra a hlavně z tunelu. Tunel do Brooklynu je plnej vody – to bude na dlouho. Voda z něj se vypouští na ulici, kde vytváří další povodeň pro ty automobilisty, kteří neměli možnost si jí užít předvčerejškem. 

 
 

Po asi 20 km přicházím do Battery parku na dolním konci Manhattanu, odkud se jezdí lodí na ostrov se sochou Svobody. Před měsícem jsme tu stáli v davu lidí frontu na lístky, nevyšlo na nás. Říkal jsem si „naštěstí“, když jsem zjistil, že socha byla ve skutečnosti do 28.10. nepřístupná. Ovšem teď si říkám „bohužel“, protože je socha pochopitelně nepřístupná dál a netuším, kdy se tam bude možno znovu vydat. Socha očividně stojí a vypadá v pohodě, furt mává pochodní na cestující na trajektu ze Staten Islandu, kterej ale teď pochopitelně nejede. Ale vidím tu spoušť jakou Sandy napáchal/a v Battery parku – vybavení přístavního areálu je naprosto zničeno, naštěstí toho tam moc po evakuaci nenechali. 

Kolem památníku padlých vojáků z 2. sv. války se válí pytle s pískem a kolem chodí fotografové. Vzájemně si pochvalujeme, že je konečně možné to vyfotit bez lidí, ovšem cena je v tomto případě nemístně vysoká. Hned na nedelekém dětském hřišti leží kmen obřího stromu zničivšího dětské průlezky. 

Opodál stojí auta reportérů televizí, NY1 a ABC tu dělají živé vstupy, i když tu moc života nezůstalo. Je krátce před 18h, chci si dát kafe, ale sehnat funkční kavárnu je trochu problém. Záložní generátory má jen pár vyvolených a výpadek proudu tu postihl asi čtvrt miliónu domácností a podniků. Sice je tu Starbucks Cafe na každým rohu, ale všude je zavřeno. Až když na Broadwayi potkám policajtku s kafem v ruce, nechám se od ní nasměrovat.

Po krátké kafopauze vyrážím na cestu zpět, to ještě netuším, že to nejzajímavější teprve přijde. BLACKOUT. Tímto výstižným slovem se označuje výpadek proudu. Do teď jsem neměl možnost plně zažít, ale jak padla tma, je zde opravdu ČERNO VENKU. Tma. V tak obrovským městě. Samozřejmě, že obloha trochu svítí světlem z asi 5 km vzdáleného Midtownu, ale v ulicích je tma, jenom na radnice se nějak domluvili s bohem Slunce Heliosem nebo možná s Con Edisonem (energetickou společností dodávající světlo pro NY) a normálně mají světlo. Možná že ta 2. možnost je trochu pravděpodobnější.

Jdu po Broadwayi na sever a lidi rozpoznávám jen proti světlům aut. Pro jistotu teda nasazuju čelovku, ale přijde mi sem trochu nepatřičná, protože ta tma v určitým smyslu nádherná. Takhle se podařilo krásně spojit Halloween s Hodinou Země dohoromady, i když je těch hodin trochu víc, než by bylo zdrávo. Ale zážitek je to to nepopsatelnej. Občas někde má někdo generátor a svítí, ale v některých obchodech se jede na svíčky. Snažím se v jednom z nich fotit, ale majitel mě říká, abych to nedělal, tak se omlouvám a mizím. Do tmy.
Procházím čtvrtí SoHo a na každé křižovatce vidím policajta řídícího dopravu, jen na té největší – Broadway-Houston street chybí. Zde si uvědomuju druhou stránku věci. Výpadek semaforů je totální průšvih, v New Yorku totiž chybí na křižovatkách dopravní značky! Nějakým zázrakem se dostávám na druhou stranu a pak už jen sleduju (a zkouším filmovat) chaos, podle kterýho se tu projíždí křižovatkou. Vzpomínám na Káhiru, kde to fungovalo podobně, ale tam jsou na to lidi zvyklí a tady byla navíc černočerná tma mimo úhel dosvitu světel aut. Mezi nima se motají chodci a neosvětlení cyklisti (to vůbec nechápu) a policajti nikde. 

Jdu dál přes NoHo (NOrth of HOuston street) a koukám, zda uvidím policajty. První blikající vůz stojí zasunutej v boční ulici a vevnitř mají zjevně volnou zábavu. Stavuju se u nich se sdělením, jak to na křižovatce asi 200 m od nich vypadá. Policajt vykoukne a ptá se, proč tam chodím, že teď tam teď žádný šlapky nepotkám :). Tak mu říkám, že to nemůžu potrvdit, protože je tam tma. Ale že tam vládne chaos, auta neví, kdo má přednost, není tam, kdo by tu křižovatku řídil a že si to říká o průšvih. Borec si spolu s ostatníma zjevně užívá dobré nálady a napřed říká, něco ve smyslu, že na to kašlou. Pak teda přijde ke smyslům a ptá se, jestli se tam mají přesunout – jako bych jim měl říkat, co mají dělat. Tak potvrzuju, že by se hodilo, kdyby se tam přesunuli, třeba budou auta opatrnější, když tam aspoň uvidí blikající policajty. Jestli to udělali, nevím. 

Opodál na další křižovatce dopravu řídí nějakej policajt v reflexní vestě. Ale ta vesta nemá rukávy, takže člověk musí vytušit směr jen podle toho jak se v tý vestě kroutí. Najednou vedle zastavuje auto, vystoupí borec a dá mu červený svítící hůlky. Teď teda chápu, jak bídně na tom místní policie je.

Zážitek by asi nebyl úplnej, kdyby mi nedošly baterky ve foťáku. Zanedlouho jsem v Midtownu, kde se množí světlo a kousek za Madison Square začíná pouliční osvětlení. Na Empire State Building vidím blesky foťáků, zjevně se snaží vyfotit zatmělý dolní Manhattan – ale asi jim to moc nepomůže. Hned vedle je Graduate Center – moje škola, stavuju se tam, abych zjistil, že je zavřená i zítra. 

Beru to oklikou přes Times Square. Lidi slaví Halloween. Rád bych, kdyby tu hráli Helloween, ale to zjevně není součást americké kultury. Halloween, to jsou masky, čím strašidelnější tím lepší, ale zjevně i převlečení za trpaslíka nebo princeznu se sem hodí. A Batmani či jiný podobný postavy jsou na Times square furt. Opouštím tuto oblast plnou světel, kde se promrhá to co se dole na jihu ušetří a mířím zpátky domů. Ještě cestou kolem Rockefeller centra si všímám, že se tu chystají na volby. Ty budou už za pár dní – v úterý.

Potemělými ulicemi Queensu se po 40 kilometrech vracím kolem půl jedenácté domů. Chlapi už jsou trochu nerovózní, co se mnou je. Ve stručnosti vykládám, kde jsem byl, moc to nechápou, jak je to možný ujít. A Alexandre mi sděluje, že se po nějaké době dostal do autobusu, ale v důsledku zácpy byl po 2 hodinách teprve před mostem Queensboro, tak to zabalil a jel zpět. Ještě se dozvídám, že se po mě chtělo, abych šel odpoledne pomoct do Brooklynu. Komunikace ale docela vázne, nedaří se mi zjistit moc víc informací pro další den.