Sobota 3.11.

Vydávám se na průzkum jedné z nejpostiženějších oblastí – poloostrov Rockaway. Je to úzký pruh pevniny na jihu Queensu mezi Atlantikem a zátokou Jamaica Bay. Není divu, že to tam tak tvrdě schytali – celý území je vývýšeno tak maximálně 3 m nad moře. Autobus 53 mi jede přímo tam, ale je otázka, kam až vlastně dojede. Projíždím celej Queens, cestou vidím další popadaný stromy a uzavřený benzínový pumpy. Přes most vedoucí přes Jamajskou zátoku na ostrov Broad channel je průjezd víceméně bez problémů. Tam ale začíná zácpa a pomalu se začínají ukazovat následky povodní. Při vjezdu do tamní osady nás vítá nápis „FEMA, PLEASE HELP US!“. Federal emergency managment agency (FEMA) je vládní organizace pro řešení nouzových stuací. Pro mnoho lidí jsou teď jedinou spásou, tak se tomu nápisu nelze divit. Někteří lidi si ale stěžují, že do oblasti dorazili až po několika dnech. Jiný nápis na domě upozorňuje, že „Looter will be crucified“ - rabovači budou ukřižováni. Ostrov byl pod vodou a tomu situace odpovídá. Silnici blokují trosky domů a technika, která je odklízí, rozbitý auta a uprostřed silnice stojí jachta. Jen národní hrdost nechybí, vyvěšení americké vlajky je snad první věc, kterou tu každej udělal hned po povodni.

Přijíždíme na Rockaway beach. Dřív to tu mohlo být pěkný, výhled přes zátoku k Manhattanu je úžasnej. Ale teď je tu docela těžká situace. Nejde tu elektřina, silnice byly ještě před pár dny pod vodou, po silnici jezdí policajti, vojenská, odpadová a hasičská technika a lidi se snaží se situací vypořádat, jak to jde. Hučí tu a smrdí benzínový generátory, většinou pohánějí čerpadla, co vytahují vodu ze spodních pater domů.

Na konci ulice je památník letu 587. V listopadu 2001, 2 měsíce po útocích na WTC se sem zřítilo letadlo, který právě vystartovalo z letiště JFK. Není to daleko, letěl jsem tudy taky v červenci, vyfotil jsem tuto oblast shora. Před 11 lety ale neměli takový štěstí a zabilo se všech 260 lidí v letadle + 5 lidí na zemi. Teď tomu ale nevěnuju tolik pozornosti, i když se, co se počtu obětí týká, nejedná se teď zdaleka o takovou katastrofu.

Z ulice za památníkem vyjdu na pláž. Za ní už je otevřenej oceán. Ten se sem před 5 dny nahrnul, vzal s sebou vyvýšenou prkennou promenádu a vrhl ji proti stojícím domům. Jsou to naštěstí paneláky, takže to celkem přežily. Ovšem, když jdu dál, vidím, že ne všechny stavby měly toto štěstí. Domek na pláži, bůhví čemu sloužil, se složil jak kdyby byl ze sirek. Kousek dál je promenáda přerušena a umožňuje vstup z pláže do ulice. To udělal i oceán a přesunul do ní část pláže.

Ulici pokrává přes metr písku, někde ho je údajně až 7 stop (přes 210 cm). Protože auta při povodni po nějakou dobu plavou (neviděl jsem, ale předpokládám), jsou náhodně rozmístěna po písku. Některý skončilo u někoho na zahradě, jiný vyplavalo ven na pláž a někde se složily 2 auta na sebe. Část ulice je už odhrnuta buldozerem a umožňuje aspoň základní přístup do ulice. S lidma, co se tam stejně jako já přišli jenom podívat, nad tou spouští kroutíme hlavou. Neodpustím si hlášku: „This is very SANDY.“ Bohužel tento dvojsmysl nepochopí a souhlasí s tím, že je tam hodně písku. Místo toho se hned na základě mýho přízvuku ptají, odkud jsem. Říkám, že z ČR, tak hned přijde odpověď „I've been to Prague!“. Říkám, že i Praha to před 10 lety pěkně schytala, čímž trochu zmírním svoji pozici reportážního mrchožrouta (i když mě povodeň 2002 vůbec nezasáhla) a příjmám odpověď, že příroda si nevybírá, koho zasáhne.

Vracím se na pláž a pokračuju dál na západ od města. Spolu se se mnou pláží plouží další a další zvědavci. Většinou jim stačí záznam na mobilu nebo kompaktu, ale jsou tu i novnáři se zrcadlovkama. Svojí výbavou s ultrazoomem se spíš řadím do té druhé skupiny. V protisměru se míjím s jiným fotografem dozvídám se od něj nemilosrdnou zvěst: dál je to „photographer's heaven“. To je poprvé, co tu slyším někoho mluvit o nebi – do teď se tu všude a docela často mluvilo o peklu.

Pokračuju dál. Končí paneláky, začíná zástavba dřevěných rodinných domů, začíná pravá spoušť. Sám nevím, jestli bych to nazval „fotografovým nebem“. Spíš si připadám jako na výstavě. Výstavě zničených domů. Zodpovědně můžu říct, že je úžasný. Zní to hrozně, ale mám z toho podobný pocity, jak když jsem se před měsícem procházel po Manhattanu a poprvé (po hrozně dlouhé době) jsem s otevřenou hubou koukal na ty všechny mrakodrapy. Teď je to podobný, ale koukám na rozbořený domy. Nestačím se divit, jak to každej schytal jinak, přitom každej hrozně.

Jednomu domu chybí stěny v přízemí a drží na zbytku, u jinýho se zřítila jen terasa, jinýmu chybí celá přední stěna, jinej stojí jen na 2 stěnách, jinej přišel o střechu, další se zřítil celej. Dalšímu domu ulítla stěna a ložnice v první patře se zlomila vejpůl. Člověk vidí dovnitř domu lidem, kteří se tam patrně už nevrátí. Těžko říct, zda se podaří něco z toho zachránit. Jinej dům je z cihel, ale zjevně probíhala přestavba, když ho bouře zasáhla a část se zřítila. Před ním vidím člověka s pár kuframa, něco málo oblečením a 2 obrazama. To je patrně vše, co z něj ještě zachránil.

Radši se tu moc nezdržuju a jdu dál. Na pláži se kromě různých krámů vyplavených z domácností válí spousty objektů vyplavených z moře. Jsou to především škeble – teď už většinou je jejich lastury, který musely udělat rackům pěknou hostinu, ještě teď na nich hodují. Kromě měkkýšů jsou tu ale i korýši – krabi - a příkorýši (příbuzní korýšů) ostrorepi. Má to krunýř a klepeta, ale není to korýš, nicméně anglicky se jim říká „horseshoe crab“.

Kousek za osídlením je park, v létě zjevně velice příjemné místo, teď z velké části pokryto pískem. Je tu hřiště na košíkovou, na něm je ho tu 60 cm. Opodál stojí hodiny. Ukazují 18:41. To docela odpovídá době, kdy v pondělí dorazila největší bouře. Trochu se najím a pokračuju dál. Kousek odtud je obří parkoviště. Nyní sem ve velké koloně míří odpoadové vozy – vozí trosky domů a jejich vnitřků a vše se hromadí na obří skládce. Z Rockaway jsou tak teď opravdu obří hromady trosek.

Dál už začíná oblast Breezy Point, která dopadla ze všech nejhůř. V noci přišla voda a po ní oheň. V důsledku tak rozsáhlé pohromy nad oblastí převzala kontrolu armáda a celou ji uzavřela. Ani mě tam nepustí, což asi není takový překvapení, když jdu po cestě, na které stojí policajti. Tak se jdu aspoň podívat po pláži, kam se dostanu. Ale nemám z toho dobrej pocit, protože rozhodně nechci působit podezřením, že tam jdu rabovat nebo páchat nějakou jinou nelegální činnost.

Potkávám tu dvojici, která to tu znala před tím. Pláž je na první pohled docela normální, ale oni nemůžou uvěřit vlastním očím. V místech, kde stojí, byly asi 3 m písečný duny porostlý křovím. Teď je tu odkrytá stará dřevěná hradba, která patrně měla bránit v nafoukání písku na panelovou cestu. Teď může zkusit plnit funkci znovu, písek už je někde hluboko ve vnitrozemí. Dvojice dál nejde, já pokračuju ještě asi půlkilometr po pláži k první stavbě osady – molu. Každou chvíli nade mnou přelítne vrtulník nebo vojenský letadlo, ale doufám, že zkrátka mají důležitější práci, než si mě všímat. Ale mám přecejen obavy, jsem v zakázané zóně, bůhví co tu bude dělat americká armáda za pokusy, hororů na toto téma jsem viděl dost, tak se chystám udělat pár snímků a jít zpátky. Najdnou vidím, jak na mě z povzdálí mává nějaká policajtka, nejpíš abych vypadl, tak tak rychle činím. Mám pocit, že si tam šla jen odskočit a přitom mě tam načapala. Snímek čurající policajtky by sice mohl bejt zajímavej, ale myslím, že by za ten průšvih nestál, tak rychlým krokem mizím …

Vracím se na kraj osady a vidím tu golfový hřiště. Teď se skládá téměř jen z bunkerů a vodních překážek – zkrátka hřiště pro dobrodruhy. A vodní překážky využívají husy bernešky jako svoje teritorium – a že jich je pořádný hejno. Opouštím Rockaway po mostě Marine Parkway vedoucím do Brooklynu. Je z něj nádhernej výhled. Osada Breezy point (její nevypálená část) je vidět dobře, ale kromě ní i výběžek Sandy Hook v New Jersey (taky příznačnej název – tam to Sandy určitě nešetřila) a Staten Island, Coney Island v Brooklynu, Manahattan vzdálené letiště JFK a část Far Rockaways v Queensu. Díky oblačnu bylo dokonce vidět jak sbíhající (u slunce) tak rozbíhající (naproti slunci) sluneční paprsky – perspektivní jev.

Za mostem sedám na autobus a ještě se krátce stavuju v Brooklynu v st. Jacobi s něčím pomoct. Cestou domů se v novinách dočítám, jak to bylo doopravdy s maratonem. Starosta nechal v Central parku, kde měl být cíl, 2 obří generátory na klimatizaci stanů pro zázemí reportérů a organizátorů maratonu. Novináři z New York Post to vyčmuchali a hodili to na první stránku novin jako „Abuse of power“, což je krásnej dvojmysl – jako zneužití elektřiny i zneužití moci, což je svým způsobem v obou případech pravda. To starosta neustál a ustoupil. Trochu pozdě.