úterý 20. listopadu 2012
Čtvrtek 8.11.
Středa 7.11.
Dnes režim oproti včerejšku obrátím,
na dobrovolničení se vydávám už dopoledne protože odpoledne má
přijít další rozmar místního podnebí – bouře Nor'Easter,
která míří
podél pobřeží na severovýchod ovšem nese ssebou studený vzduch
a sněžení. Na pobřeží New Jersey se už zase evakuuje, očekávají
se lokální záplavy. Hlavně se tím ale brzdí záchranná a
opravná činnost v těch nejpostiženějších oblastech.
V prvním domě jsme ale k
ničemu oba – zdravotníci jdou do bytu a něco tam řeší se
starou anglicky mluvící paní, zatímco my mrzneme na pavlačové
chodbě. Během tohoto procesu po týdnu Con Ed nakopne elektřinu a
pro nás akce v domě končí.
V tu chvíli Josh dostává zprávu, že
máme z oblasti vypadnout kvůli dalšímu nebezpečí povodně. Doděláváme poslední byt v patře, ve kterým se od
usměvavé paní dozvídáme, poté, co jí dáme jídlo, že už tam
asi před hodinou byli jiní dobrovolníci. Ta teda dává korunu
naší úspěšné akci, kde jsme během asi 3 hodin vyřídili 2
byty. Bohužel i to je nutnou součástí dobrovolničení, jak už
jsem se tu několikrát přesvědčil – ne všechna pomoc funguje
ideálně. Mizíme z domu už za vydatného sněžení a po pauze ve středisku spěcháme mokří na metro a opouštíme
Coney Island.
Úterý 6.11.
Volby probíhají celej den až do
večera, výsledky budou někdy v noci. Šance se dávají o trochu
větší Obamovi, ale jistý to rozhodně nemá, Romney má taky
velkou podporu. Ale ne v New Yorku, tady je jasný, že vyhraje
Obama.
Odpoledne to ale balím a jedu do
Brooklynu. Probíhá už běžná činnost distribučního centra.
Rozdíl tu ovšem je – přestáváme příjmat oblečení. Zprávy
o tom, jak lidi přišli o všechno vyvolaly v lidech nával
doborčinnosti a zavalili distribuční střediska oblečením.
Bereme už jen deky a kabáty, zítra má přijít nová, sněhová,
bouře, tak se to bude hodit. Z náklaďáku, kterej přijel plnej až
ze severu státu New York bereme jen asi tak polovinu nákladu.
Zbytek se posílá Armádě spásy, která s tím něco udělá v
průběhu roku. Je to smutný, když si vědomím, že tam někdo dal
třeba svůj svetr a ten už vůbec nedorazí do postižené oblasti
kvůli malé poptávce.
Mezi hromadama jídla v centru vyčnívají
bedny s jablečným koláčem a nálepkou Election Night 2012. Byly
určeny k natáčení večerního televizního pořadu o volbách
pravděpodobně v táboře některé ze stran. Někdo ale usoudil, že
pro ně bude přecejen lepší uplatnění u lidí, co nemají co
jíst, tak to zavezli sem. Vzhledem ke krátké trvanlivosti se tím
ale krmíme i my.
Večer se účastním pracovní schůzky
centra v kostele. Jde vlastně o schůzi hnutí Occupy Sandy, která
vznikla jako odnož hnutí Occupy Wall Street (nebo spíš tak teď
ta organizace přejmenovala). Je to organizace asi docela ideologicky
zaměřená proti kapitalismu, razící myšlenku rovnostářské
společnosti a podobných utopií, ale teď si vzali na triku docela
slušnou a důležitou věc, kterou je pomoc lidem v postižených
oblastech a zejména práce s dobrovolníky. Navím jak je brali
lidi, když „okupovali Wall street“. Jestli to bylo jako nám
známý protesty proti MMF a podobný akce s cílem dělat bordel a
pak být na první straně novin a ještě to obalit ušlechtilou
myšlenkou, tak bych se nedivil, kdyby moc příznovců neměli. Ale
možná, že na to šli trochu umírněněji, fakt nevím, nicméně
teď je lidi berou a nemůžou si je vynachválit. Bodejť,
v dost případech byli o dost schopnější než FEMA nebo Červený
kříž (na jeho neschopnost lidi nadávají po celou dobu). V
kostele se slova ujímá jeden (označme ho třeba Andrew) z nejvýše
postavených členů v této rovnostářské organizaci (opravdu to i
zmiňuje, že by chtěl rovnost, ale že jim to nefunguje :) ) a
spolu s dalším hodnotí uplynulý den. Po nich dostávají slovo
další důležití členové. Zjišťuju, jak důsledně mají celou
akci rozvrženou, jeden hlídá příjem darů, další odbyt v
různých oblastech, další se stará o rozmístění lidí do aut,
někdo zase sleduje počasí, další má na starosti informační
kanály, kterýma dává na vědomí veřejnosti co je potřeba atd.
Kupodivu to víceméně bez problému funguje – například když
ráno došlo jídlo, pustila se zpráva do světa a za 2 hodiny už
měli zase plno zásob. Až jim závidím, kéž by mně takhle
fungovali moji Korýši … :) Asi nejsme dostatečně rovnostářsky
založení.
Po pár dalších
zprávách, příhodách ze dneška a vzájemným poplácávání po
ramenou schůze končí a vezu se s partou lidí včetně Andrewa
autem na Manhattan. Cestou poslouchám názory těchto lidí, je to
docela zajímavý. Napřed se seznamujeme, a ani mě nepřekvapuje,
že jsou to všecko lidi pracující v humanitně zaměřených
oborech. Pak se Andrew neudrží a začne ze sebe sypat, kolik má už
Occupy Sandy na kontě peněz a a jakým rozpočtem hospodaří
Occupy Wall Street – litají částky statisíc dolarů. Namítám,
jestli shromažďování takových peněz není to, proti čemu
bojují na Wall street, Andrew trochu váhá a vykládá něco o
ideologii, že je proti kapitalismu, ale nevadí mu utrácet...
Pondělí 5.11.
Po dlouhé době normální pracovní
den. To samo o sobě je téma pro televizní reportáže - New York se zkrátka vrací (nebo se aspoň snaží) do normálního života. To ale u některých lidí nastane později, u jiných už nikdy.
Vzpomínám si, že jsem někdy v říjnu jel metrem a nastoupil do něj starej černoch, na první pohled bylo jasný, že patří do kasty žebráků a bezdomovců. Stává se běžně, že takoví lidi procházejí metro a žebrají. Ale tento měl trochu jinou roli. Byl něco jako jejich zástupce a choval se o dost profesionálněji. Představil se, myslím jako Frank, a napřed nabízel jídlo, jestli je tam někdo, kdo ho potřebuje. Pak požádal o příspěvek na lidi, kteří jsou bez domova nebo pod hranicí chudoby. Dobře si vzpomínám, jak říkal: "Nevíš, kdy se to může přihodit tobě." Nic jsem mu nedal.
Teď si říkám, jak krutá pravda byla, co Frank říkal. Kéž bych mu býval tehdy ten dolar dal. Až mě mrazí při představě, že v tom metru jel někdo, kdo teď opravdu přišel o všechno a klidně může jako bezdomovec skončit. Samozřejmě to těm lidem nepřeju a snad je to i málo pravděpodobný - všichni doufají, že se o ně postará FEMA, ta ale všespasitelná taky není.
Vzpomínám si, že jsem někdy v říjnu jel metrem a nastoupil do něj starej černoch, na první pohled bylo jasný, že patří do kasty žebráků a bezdomovců. Stává se běžně, že takoví lidi procházejí metro a žebrají. Ale tento měl trochu jinou roli. Byl něco jako jejich zástupce a choval se o dost profesionálněji. Představil se, myslím jako Frank, a napřed nabízel jídlo, jestli je tam někdo, kdo ho potřebuje. Pak požádal o příspěvek na lidi, kteří jsou bez domova nebo pod hranicí chudoby. Dobře si vzpomínám, jak říkal: "Nevíš, kdy se to může přihodit tobě." Nic jsem mu nedal.
Teď si říkám, jak krutá pravda byla, co Frank říkal. Kéž bych mu býval tehdy ten dolar dal. Až mě mrazí při představě, že v tom metru jel někdo, kdo teď opravdu přišel o všechno a klidně může jako bezdomovec skončit. Samozřejmě to těm lidem nepřeju a snad je to i málo pravděpodobný - všichni doufají, že se o ně postará FEMA, ta ale všespasitelná taky není.
Neděle 4.11.
Rozdáváme zbytek nákladu a hledám,
kde jsou ti Rusové. Prej už odešli … nakonec rusky promluovám k
jedné staré paní, ale skoro určitě by se tu beze mě obešli.
Vracíme se k předchozímu distribučnímu na Rockawayi. Je to
kostel, nejspíš fara a tělocvična, vše dokonale využito. Pár
hodin pomáháme s jeho chodem (materiál vykládat z aut, třídit,
balit, nakládat …) spolu s dalšíma asi tak 60 lidma. Dnes v noci
se posouval čas (týden po Evropě) a stmívá se o to dřív, což
je v místech bez elektriky, jako je toto, zásadní skutečnost.
Končíme proto už kolem 16:30 a vracíme se do města. Cestou už
jen s hrůzou koukáme na nekonečný fronty na benzín u několika
málo zprovozněných benzínek. Důvodů této krize se sešlo
několik, jedním je že tankery z bezpečnostních důvodů nemohly
několik dní přistávat u pobřeží a proto se pohonný hmoty
dopravují po zemi až z Pensylvánie. Toto dohromady se spoustou
výpadků proudu a poškození větrem na pumpách najednou vyvolalo
řetězovou reakci u pump a proto teď někteří stojí ve frontách
na benzín i přes noc.
úterý 13. listopadu 2012
Sobota 3.11.



Vracím se na pláž a pokračuju dál
na západ od města. Spolu se se mnou pláží plouží další a
další zvědavci. Většinou jim stačí záznam na mobilu nebo
kompaktu, ale jsou tu i novnáři se zrcadlovkama. Svojí výbavou s
ultrazoomem se spíš řadím do té druhé skupiny. V protisměru se
míjím s jiným fotografem dozvídám se od něj nemilosrdnou zvěst:
dál je to „photographer's heaven“. To
je poprvé, co tu slyším
někoho mluvit o nebi – do teď se tu všude a docela často
mluvilo o peklu.



Za mostem sedám na autobus a ještě se krátce stavuju v Brooklynu v st. Jacobi s něčím pomoct. Cestou domů se v novinách dočítám, jak to bylo doopravdy s maratonem. Starosta nechal v Central parku, kde měl být cíl, 2 obří generátory na klimatizaci stanů pro zázemí reportérů a organizátorů maratonu. Novináři z New York Post to vyčmuchali a hodili to na první stránku novin jako „Abuse of power“, což je krásnej dvojmysl – jako zneužití elektřiny i zneužití moci, což je svým způsobem v obou případech pravda. To starosta neustál a ustoupil. Trochu pozdě.
Pátek 2.11.


Doma se dozvídám pro mě překvapující
zprávu: „Starosta Bloomberg zrušil maraton!“. Vždyť do teď
ujišťoval, že maraton bude, jaká je to zásadní událost pro
město, symbol jednoty a schopností města a já nevím co všechno
… V uplynulých dnech jsem ve městě viděl spousty běžců – a
teď toto. To jim teda nezávidím.
A dozvídám se další věc: zítřejší
koncert Machine Head a dalších je zrušen! Do prčic, těším se
na to tak dlouho a teď to zruší. Naštěstí to jen odsunuli a
dokonce na dobu, kdy tu ještě budu – poslední víkend před mým
odjezdem.Tak mám ještě měsíc a půl na přípravu. A zítra mám
o to víc času.
Čtvrtek 1.11.
Některé linky metra se už
zprovoznily, jedou zadarmo. Naopak, aby se nekonal dopravní chaos
předchozího dne, starosta nařídil povinnost míst v autech
jedoucích na Manhattan aspoň 3 osoby. To je dobrej nápad, škoda,
že to platí je při takové výjmečné situaci. Dopravní situaci
ale začíná komplikovat nedostatek pohonných hmot.
Den trávím děláním matiky, ale je
fakt, že takové sitiuaci, kdy jsou části města pořád v dost
zoufalým stavu a volají o pomoc, se dá soustředit dost těžko.
Na různých místech města se dělají sbírky materiálu a
potravin pro postižené. Já toho tu moc nemám, tak se pokusím
vynahradit to pomocí. Čekám na „povolávací rozkaz“, ten
přichází až večer a týká se zítřka.
Středa 31.10.
- dolní část Manahattanu je bez proudu a částečně
evakuovaná, lidi jsou vylezlí (dle výškovnice) výš – do
Midtownu
- nejede metro, kde je normálně půlka lidí ukryta
- na Manahattan se hrnou zvědavci jako já
- je Halloween – svátek, kterej by se normálně slavil i zastavením dopravy na některých ulicích, tentokrát se ale sláva (hlavně průvod v maskách) odkládá na neurčito


Po asi 20 km přicházím do Battery parku na
dolním konci Manhattanu, odkud se jezdí lodí na ostrov se sochou
Svobody. Před měsícem jsme tu stáli v davu lidí frontu na
lístky, nevyšlo na nás. Říkal jsem si „naštěstí“, když
jsem zjistil, že socha byla ve skutečnosti do 28.10. nepřístupná.
Ovšem teď si říkám „bohužel“, protože je socha
pochopitelně nepřístupná dál a netuším, kdy se tam bude možno
znovu vydat. Socha očividně stojí a vypadá v pohodě, furt mává
pochodní na cestující na trajektu ze Staten Islandu, kterej ale
teď pochopitelně nejede. Ale vidím tu spoušť jakou Sandy
napáchal/a v Battery parku – vybavení přístavního areálu je
naprosto zničeno, naštěstí toho tam moc po evakuaci nenechali.




Opodál na další
křižovatce dopravu řídí nějakej policajt v reflexní vestě.
Ale ta vesta nemá rukávy, takže člověk musí vytušit směr jen
podle toho jak se v tý vestě kroutí. Najednou vedle zastavuje
auto, vystoupí borec a dá mu červený svítící hůlky. Teď
teda chápu, jak bídně na tom místní policie je.

Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)