Čtvrtek 8.11.

Dnes ještě mělo být celej den hnusně, ale přešlo to rychleji, a dopoledne, kdy jedu do horního Manhattanu na City College, už je krásně. Jinak den trávím pracovním způsobem. Večer ve zprávách vidím, že benzínová krize už dosáhla takové úrovně, že nejen, že není benzín, ale už nejsou ani kanystry na něj! Toto není New York, to je NEW KOCOURKOV! A čím dál častěji se v hodnocení situace lidma objevuje termín „third world country“ …

Od zítřka vstupuje v platnost nové pravidlo. Právo na tankování mají jen ti, kteří mají paritu poslední číslice shodnou s paritou dne v datu. Parita písmen se definuje jako lichá, takže zítra tankují jen auta končící lichým číslem nebo písmenem a v sobotu jen sudí. Neplatí to ale pro záchranky, policajty, vojáky, hasiče, taxíky, státní službu, možná teda i úředníky a učitele a nevím koho ještě. Zkrátka i tady jsou si někteří ještě trochu rovnější než jiní ...

Středa 7.11.

Dnes režim oproti včerejšku obrátím, na dobrovolničení se vydávám už dopoledne protože odpoledne má přijít další rozmar místního podnebí – bouře Nor'Easter, která míří podél pobřeží na severovýchod ovšem nese ssebou studený vzduch a sněžení. Na pobřeží New Jersey se už zase evakuuje, očekávají se lokální záplavy. Hlavně se tím ale brzdí záchranná a opravná činnost v těch nejpostiženějších oblastech.

Znovu mířím do Brooklynu, kde, coby rusky mluvící (už mám zkušenost z neděle :) ) pomocník dostávám přidělenu zdravušku Lauru a jsme vysláni na poloostrově Coney Island na jihu Brooklynu, kde je početná ruská komunita. Počasí se začíná zhoršovat, při vystupování už vydatně prší. Hlásíme v místním středisku pomoci s předpokladem, že dostanem úkol, kam jít a co tam dělat. Naše dvojice je zejména připravena na zjišťování stavu – i zdravotního – lidí v panelácích, kde nejde proud a tím pádem ani teplo a často ani voda. 

Bohužel v tomto středisku organizace trochu vázne, takže trvá než vůbec zjistíme, kdo nám má dát úkol, jakej ten úkol je, kdo s nama ještě půjde, co si máme vzít s sebou, kde to dostaneme a podobně. Nabíráme zdravotní materiál a mimo jiné i protidešťový pláště a tašky s logem Maratonu – věci hned našly jiný uplatnění. Mě to těší, Lauru už míň, na maraton byla přihlášená a zaplatila $200, který se jí nevrátí (to je neuvěřitelnej bordel!) a teď vidí, kde část z toho skončila. Spolu s nama jde druhá dvojice – zdravotník Josh a Ruska Marina, která pořád nechápe, na co su tam já :) a moje sebevědomí o ruštině je v čudu. 

V prvním domě jsme ale k ničemu oba – zdravotníci jdou do bytu a něco tam řeší se starou anglicky mluvící paní, zatímco my mrzneme na pavlačové chodbě. Během tohoto procesu po týdnu Con Ed nakopne elektřinu a pro nás akce v domě končí.

Hnusně lije, já s Marinou jsme už promrzlí a naštvaní, Josh opakuje, že se máme připravit na to, že to půjde pomalu a po telefonu zjišťuje, co dál. Adresu, kterou dostává za úkol po půlhodině v dešti nenacházíme, volíme teda nejbližší věžák bez proudu pro neorganizovanou akci, přestože v sídlišti už před nama byly skupiny dobrovolníků. Dům ale zvenčí nejeví známky jejich návštěvy (že by tam visel papír s informacema). Zato zevnitř jeví známky zanedbávání úklidu desítky let před příchodem Sandy. Kombinace smradu, tmy a nepříliš prostorné chodby stopající do výše 14 pater je opravdu hodna vyšší známky coby stezka odvahy a hnusu. Nahoře se dělíme na patra. S čelovkama klepeme na dveře bytů, většinou nikdo neotvírá. Pak je skoro překvapující, když ze dveří na nás vykoukne normální borec – v takovým prostředí přece normální lidi nemůžou žít! Asi se mýlím. 

Pak ale přes jedny dveře slyším ruštinu. Když jsem do tohoto úkolu šel, rozhodně jsem spolíhal na jazyk svých končetin a ne že budu mluvit přes dveře! Je tam nějaká paní, anglicky neumí, ale naštěstí trochu rozumím. Ale abych zjistil zdravotní stav, na to to asi stačit nebude :). Dozvídám se, že se bojí, je zamčená, je jí zima a už 4 dny nemůže usnout, chybí jí nějaký tablety. Ale nerozumím jaký, Laura to bohužel taky nerošifruje, tak sháníme posily Marinu a Josh, kteří nad případem přebírají kontrolu. Paní se nechává ukecat, pouští nás všechny dovnitř. V bytě je denní světlo, ale přes okno je vidět, jak je venku hnusně, což akorát zvyšuje depresivnost místa. Malej panelákovej byt, paní si topí ohněm na sporáku (ještěže jde aspoň plyn) a snaží se zdravotníky přesvědčit, aby jí dali nějaký sedativa, aby konečně mohla usnout. Josh si všímá, že plyn nějak podezřele smrdí, takže i tuto možnost tepla jí rozmlouváme – radši zima než otrava. Paní ale už je to všechno jedno a komunikace vázne. 

V tu chvíli Josh dostává zprávu, že máme z oblasti vypadnout kvůli dalšímu nebezpečí povodně. Doděláváme poslední byt v patře, ve kterým se od usměvavé paní dozvídáme, poté, co jí dáme jídlo, že už tam asi před hodinou byli jiní dobrovolníci. Ta teda dává korunu naší úspěšné akci, kde jsme během asi 3 hodin vyřídili 2 byty. Bohužel i to je nutnou součástí dobrovolničení, jak už jsem se tu několikrát přesvědčil – ne všechna pomoc funguje ideálně. Mizíme z domu už za vydatného sněžení a po pauze ve středisku spěcháme mokří na metro a opouštíme Coney Island.

Odpoledne mířím do práce, v metru na Manhattanu se houfují lidi a když vylezu ven, je už docela bílo, hlavně ve vzduchu. Cestou do Queensu pak v metru slyším zprávy o nových výlukách nadzemních linek, tentokrát kvůli sněhu. U domu v Queensu už je normální zimní nadílka hodná kolulovačky a sněhulákování. Já su rád, že jdu usušit domů, zatímco spolubydlící Alexandre z Brazílie a Simon ze Švýcarska naopak vyráží užít si zimních radovánek.

Úterý 6.11.

Další den, kdy se snažím něco dělat do práce, ovšem nejde nesledovat, co se dnes děje. Je přestupný rok a první úterý v listopadu – USA volí prezidenta a zastupitele v kongresu. Už od rána sleduju zprávy, jak se volí například v místech, kde se před 2 týdnama učilo a před týdnem útulkovalo. Kromě toho dost volebních míst bylo zničeno, i z toho důvodu guvernér povolil lidem volit kdekoliv. Na Rockaway vznikly provizorní stany pro volby, ale po nějaké době jim došel benzín v generátorech. Chaos, někteří lidi naštvaní, spousta z volebních komiseřů ani neví, kde má působit.

Volby probíhají celej den až do večera, výsledky budou někdy v noci. Šance se dávají o trochu větší Obamovi, ale jistý to rozhodně nemá, Romney má taky velkou podporu. Ale ne v New Yorku, tady je jasný, že vyhraje Obama.

Odpoledne to ale balím a jedu do Brooklynu. Probíhá už běžná činnost distribučního centra. Rozdíl tu ovšem je – přestáváme příjmat oblečení. Zprávy o tom, jak lidi přišli o všechno vyvolaly v lidech nával doborčinnosti a zavalili distribuční střediska oblečením. Bereme už jen deky a kabáty, zítra má přijít nová, sněhová, bouře, tak se to bude hodit. Z náklaďáku, kterej přijel plnej až ze severu státu New York bereme jen asi tak polovinu nákladu. Zbytek se posílá Armádě spásy, která s tím něco udělá v průběhu roku. Je to smutný, když si vědomím, že tam někdo dal třeba svůj svetr a ten už vůbec nedorazí do postižené oblasti kvůli malé poptávce. 

Mezi hromadama jídla v centru vyčnívají bedny s jablečným koláčem a nálepkou Election Night 2012. Byly určeny k natáčení večerního televizního pořadu o volbách pravděpodobně v táboře některé ze stran. Někdo ale usoudil, že pro ně bude přecejen lepší uplatnění u lidí, co nemají co jíst, tak to zavezli sem. Vzhledem ke krátké trvanlivosti se tím ale krmíme i my.

Večer se účastním pracovní schůzky centra v kostele. Jde vlastně o schůzi hnutí Occupy Sandy, která vznikla jako odnož hnutí Occupy Wall Street (nebo spíš tak teď ta organizace přejmenovala). Je to organizace asi docela ideologicky zaměřená proti kapitalismu, razící myšlenku rovnostářské společnosti a podobných utopií, ale teď si vzali na triku docela slušnou a důležitou věc, kterou je pomoc lidem v postižených oblastech a zejména práce s dobrovolníky. Navím jak je brali lidi, když „okupovali Wall street“. Jestli to bylo jako nám známý protesty proti MMF a podobný akce s cílem dělat bordel a pak být na první straně novin a ještě to obalit ušlechtilou myšlenkou, tak bych se nedivil, kdyby moc příznovců neměli. Ale možná, že na to šli trochu umírněněji, fakt nevím, nicméně teď je lidi berou a nemůžou si je vynachválit. Bodejť, v dost případech byli o dost schopnější než FEMA nebo Červený kříž (na jeho neschopnost lidi nadávají po celou dobu). V kostele se slova ujímá jeden (označme ho třeba Andrew) z nejvýše postavených členů v této rovnostářské organizaci (opravdu to i zmiňuje, že by chtěl rovnost, ale že jim to nefunguje :) ) a spolu s dalším hodnotí uplynulý den. Po nich dostávají slovo další důležití členové. Zjišťuju, jak důsledně mají celou akci rozvrženou, jeden hlídá příjem darů, další odbyt v různých oblastech, další se stará o rozmístění lidí do aut, někdo zase sleduje počasí, další má na starosti informační kanály, kterýma dává na vědomí veřejnosti co je potřeba atd. Kupodivu to víceméně bez problému funguje – například když ráno došlo jídlo, pustila se zpráva do světa a za 2 hodiny už měli zase plno zásob. Až jim závidím, kéž by mně takhle fungovali moji Korýši … :) Asi nejsme dostatečně rovnostářsky založení. 

 

Po pár dalších zprávách, příhodách ze dneška a vzájemným poplácávání po ramenou schůze končí a vezu se s partou lidí včetně Andrewa autem na Manhattan. Cestou poslouchám názory těchto lidí, je to docela zajímavý. Napřed se seznamujeme, a ani mě nepřekvapuje, že jsou to všecko lidi pracující v humanitně zaměřených oborech. Pak se Andrew neudrží a začne ze sebe sypat, kolik má už Occupy Sandy na kontě peněz a a jakým rozpočtem hospodaří Occupy Wall Street – litají částky statisíc dolarů. Namítám, jestli shromažďování takových peněz není to, proti čemu bojují na Wall street, Andrew trochu váhá a vykládá něco o ideologii, že je proti kapitalismu, ale nevadí mu utrácet...

Mezi tím občas přichází smsky s informacema o výsledcích voleb v jednotlivých státech. Několikrát přichází potlesk pro Obamu za státy New York, Massetchustes a Pensylvánii. Pak se zase Andrew rozpovídá, že pokud vyhraje Romney, jdou všici sedět, protože Occupy Wall Street by okamžitě bylo rozprášeno a jediný, co by je mohlo zachránit je právě humanitární akce Occupy Sandy. Opravdu zajímavá debata. Když přijíždím domů s báglem plným jablečných koláčů, vidím, že v některých státech se bojuje hodně natěsno. Nakonec ale s přehledem vyhrává Obama a USA má potřetí zasebou obhájce křesla v Bílým domě.

Pondělí 5.11.

Po dlouhé době normální pracovní den. To samo o sobě je téma pro televizní reportáže - New York se zkrátka vrací (nebo se aspoň snaží) do normálního života. To ale u některých lidí nastane později, u jiných už nikdy.
Vzpomínám si, že jsem někdy v říjnu jel metrem a nastoupil do něj starej černoch, na první pohled bylo jasný, že patří do kasty žebráků a bezdomovců. Stává se běžně, že takoví lidi procházejí metro a žebrají. Ale tento měl trochu jinou roli. Byl něco jako jejich zástupce a choval se o dost profesionálněji. Představil se, myslím jako Frank, a napřed nabízel jídlo, jestli je tam někdo, kdo ho potřebuje. Pak požádal o příspěvek na lidi, kteří jsou bez domova nebo pod hranicí chudoby. Dobře si vzpomínám, jak říkal: "Nevíš, kdy se to může přihodit tobě." Nic jsem mu nedal.
Teď si říkám, jak krutá pravda byla, co Frank říkal. Kéž bych mu býval tehdy ten dolar dal. Až mě mrazí při představě, že v tom metru jel někdo, kdo teď opravdu přišel o všechno a klidně může jako bezdomovec skončit. Samozřejmě to těm lidem nepřeju a snad je to i málo pravděpodobný - všichni doufají, že se o ně postará FEMA, ta ale všespasitelná taky není.

Neděle 4.11.

Vydávám se opět do Brooklynu k distribučnímu centru v kostele st. Jacobi. Na místě jsou stovky dobrovolníků, spousta lidí je zaměstnána jen jejich organizací. Zařazuju se do jedné skupiny, vyplním papír ohledně kontaktních údajů a svých možností a schopností. 

Na základě předchozího zjištění že mají nedostatek rusky mluvících lidí se rozvzpomínám na 2 roky ruštiny typu „vot Tamára pasmatri“ na základce a s mírným ostychem se hlásím se jako rusky komunikující dobrovolník a za tímto účelem si lepím na bundu nálepku se stručným údajem „Jan, Russian commun.“ (Až později si uvědomuju, že jsem tím ze sebe udělal ruskýho komunistu, tak to rychle strhávám!) 

Ovšem po krátké době čekání na úkol se poptávka projeví a z toho davu lidu se ozve „Mic check!“ (neboli „kontrola mikrofonu“) a všichni to opakují (tím se získá pozornost mluvčího). „Is there any Russian speaker?“ zazní 2x davem. Jediná zvednutá ruka je ta moje, jsem za hvězdu :). Balíme věci spolu se 2 holkama a dvojicí důchodců, co poskytli auto, a vyrážíme plnit úkol (dovézt čistící prostředky) na Rockaway.

Cesta trvá dlouho, procházím sí slova ve slovník 26 řečí, kterej jsem před 18 lety zdědil po babičce a od té doby ho všude vozím. Natušil bych, že z něj v New Yorku budu potřebovat ruštinu. Vykládáme část nákladu u distribučního centra na Rockaway a posouváme se do sídliště Far Rockaway, který neutrpělo takovou škodu vodou, o to je tam ale horší bydlení když nejde proud. Lidi musí šplhat 14 pater bez výtahů.

Rozdáváme zbytek nákladu a hledám, kde jsou ti Rusové. Prej už odešli … nakonec rusky promluovám k jedné staré paní, ale skoro určitě by se tu beze mě obešli. Vracíme se k předchozímu distribučnímu na Rockawayi. Je to kostel, nejspíš fara a tělocvična, vše dokonale využito. Pár hodin pomáháme s jeho chodem (materiál vykládat z aut, třídit, balit, nakládat …) spolu s dalšíma asi tak 60 lidma. Dnes v noci se posouval čas (týden po Evropě) a stmívá se o to dřív, což je v místech bez elektriky, jako je toto, zásadní skutečnost. Končíme proto už kolem 16:30 a vracíme se do města. Cestou už jen s hrůzou koukáme na nekonečný fronty na benzín u několika málo zprovozněných benzínek. Důvodů této krize se sešlo několik, jedním je že tankery z bezpečnostních důvodů nemohly několik dní přistávat u pobřeží a proto se pohonný hmoty dopravují po zemi až z Pensylvánie. Toto dohromady se spoustou výpadků proudu a poškození větrem na pumpách najednou vyvolalo řetězovou reakci u pump a proto teď někteří stojí ve frontách na benzín i přes noc.

Sobota 3.11.

Vydávám se na průzkum jedné z nejpostiženějších oblastí – poloostrov Rockaway. Je to úzký pruh pevniny na jihu Queensu mezi Atlantikem a zátokou Jamaica Bay. Není divu, že to tam tak tvrdě schytali – celý území je vývýšeno tak maximálně 3 m nad moře. Autobus 53 mi jede přímo tam, ale je otázka, kam až vlastně dojede. Projíždím celej Queens, cestou vidím další popadaný stromy a uzavřený benzínový pumpy. Přes most vedoucí přes Jamajskou zátoku na ostrov Broad channel je průjezd víceméně bez problémů. Tam ale začíná zácpa a pomalu se začínají ukazovat následky povodní. Při vjezdu do tamní osady nás vítá nápis „FEMA, PLEASE HELP US!“. Federal emergency managment agency (FEMA) je vládní organizace pro řešení nouzových stuací. Pro mnoho lidí jsou teď jedinou spásou, tak se tomu nápisu nelze divit. Někteří lidi si ale stěžují, že do oblasti dorazili až po několika dnech. Jiný nápis na domě upozorňuje, že „Looter will be crucified“ - rabovači budou ukřižováni. Ostrov byl pod vodou a tomu situace odpovídá. Silnici blokují trosky domů a technika, která je odklízí, rozbitý auta a uprostřed silnice stojí jachta. Jen národní hrdost nechybí, vyvěšení americké vlajky je snad první věc, kterou tu každej udělal hned po povodni.

Přijíždíme na Rockaway beach. Dřív to tu mohlo být pěkný, výhled přes zátoku k Manhattanu je úžasnej. Ale teď je tu docela těžká situace. Nejde tu elektřina, silnice byly ještě před pár dny pod vodou, po silnici jezdí policajti, vojenská, odpadová a hasičská technika a lidi se snaží se situací vypořádat, jak to jde. Hučí tu a smrdí benzínový generátory, většinou pohánějí čerpadla, co vytahují vodu ze spodních pater domů.

Na konci ulice je památník letu 587. V listopadu 2001, 2 měsíce po útocích na WTC se sem zřítilo letadlo, který právě vystartovalo z letiště JFK. Není to daleko, letěl jsem tudy taky v červenci, vyfotil jsem tuto oblast shora. Před 11 lety ale neměli takový štěstí a zabilo se všech 260 lidí v letadle + 5 lidí na zemi. Teď tomu ale nevěnuju tolik pozornosti, i když se, co se počtu obětí týká, nejedná se teď zdaleka o takovou katastrofu.

Z ulice za památníkem vyjdu na pláž. Za ní už je otevřenej oceán. Ten se sem před 5 dny nahrnul, vzal s sebou vyvýšenou prkennou promenádu a vrhl ji proti stojícím domům. Jsou to naštěstí paneláky, takže to celkem přežily. Ovšem, když jdu dál, vidím, že ne všechny stavby měly toto štěstí. Domek na pláži, bůhví čemu sloužil, se složil jak kdyby byl ze sirek. Kousek dál je promenáda přerušena a umožňuje vstup z pláže do ulice. To udělal i oceán a přesunul do ní část pláže.

Ulici pokrává přes metr písku, někde ho je údajně až 7 stop (přes 210 cm). Protože auta při povodni po nějakou dobu plavou (neviděl jsem, ale předpokládám), jsou náhodně rozmístěna po písku. Některý skončilo u někoho na zahradě, jiný vyplavalo ven na pláž a někde se složily 2 auta na sebe. Část ulice je už odhrnuta buldozerem a umožňuje aspoň základní přístup do ulice. S lidma, co se tam stejně jako já přišli jenom podívat, nad tou spouští kroutíme hlavou. Neodpustím si hlášku: „This is very SANDY.“ Bohužel tento dvojsmysl nepochopí a souhlasí s tím, že je tam hodně písku. Místo toho se hned na základě mýho přízvuku ptají, odkud jsem. Říkám, že z ČR, tak hned přijde odpověď „I've been to Prague!“. Říkám, že i Praha to před 10 lety pěkně schytala, čímž trochu zmírním svoji pozici reportážního mrchožrouta (i když mě povodeň 2002 vůbec nezasáhla) a příjmám odpověď, že příroda si nevybírá, koho zasáhne.

Vracím se na pláž a pokračuju dál na západ od města. Spolu se se mnou pláží plouží další a další zvědavci. Většinou jim stačí záznam na mobilu nebo kompaktu, ale jsou tu i novnáři se zrcadlovkama. Svojí výbavou s ultrazoomem se spíš řadím do té druhé skupiny. V protisměru se míjím s jiným fotografem dozvídám se od něj nemilosrdnou zvěst: dál je to „photographer's heaven“. To je poprvé, co tu slyším někoho mluvit o nebi – do teď se tu všude a docela často mluvilo o peklu.

Pokračuju dál. Končí paneláky, začíná zástavba dřevěných rodinných domů, začíná pravá spoušť. Sám nevím, jestli bych to nazval „fotografovým nebem“. Spíš si připadám jako na výstavě. Výstavě zničených domů. Zodpovědně můžu říct, že je úžasný. Zní to hrozně, ale mám z toho podobný pocity, jak když jsem se před měsícem procházel po Manhattanu a poprvé (po hrozně dlouhé době) jsem s otevřenou hubou koukal na ty všechny mrakodrapy. Teď je to podobný, ale koukám na rozbořený domy. Nestačím se divit, jak to každej schytal jinak, přitom každej hrozně.

Jednomu domu chybí stěny v přízemí a drží na zbytku, u jinýho se zřítila jen terasa, jinýmu chybí celá přední stěna, jinej stojí jen na 2 stěnách, jinej přišel o střechu, další se zřítil celej. Dalšímu domu ulítla stěna a ložnice v první patře se zlomila vejpůl. Člověk vidí dovnitř domu lidem, kteří se tam patrně už nevrátí. Těžko říct, zda se podaří něco z toho zachránit. Jinej dům je z cihel, ale zjevně probíhala přestavba, když ho bouře zasáhla a část se zřítila. Před ním vidím člověka s pár kuframa, něco málo oblečením a 2 obrazama. To je patrně vše, co z něj ještě zachránil.

Radši se tu moc nezdržuju a jdu dál. Na pláži se kromě různých krámů vyplavených z domácností válí spousty objektů vyplavených z moře. Jsou to především škeble – teď už většinou je jejich lastury, který musely udělat rackům pěknou hostinu, ještě teď na nich hodují. Kromě měkkýšů jsou tu ale i korýši – krabi - a příkorýši (příbuzní korýšů) ostrorepi. Má to krunýř a klepeta, ale není to korýš, nicméně anglicky se jim říká „horseshoe crab“.

Kousek za osídlením je park, v létě zjevně velice příjemné místo, teď z velké části pokryto pískem. Je tu hřiště na košíkovou, na něm je ho tu 60 cm. Opodál stojí hodiny. Ukazují 18:41. To docela odpovídá době, kdy v pondělí dorazila největší bouře. Trochu se najím a pokračuju dál. Kousek odtud je obří parkoviště. Nyní sem ve velké koloně míří odpoadové vozy – vozí trosky domů a jejich vnitřků a vše se hromadí na obří skládce. Z Rockaway jsou tak teď opravdu obří hromady trosek.

Dál už začíná oblast Breezy Point, která dopadla ze všech nejhůř. V noci přišla voda a po ní oheň. V důsledku tak rozsáhlé pohromy nad oblastí převzala kontrolu armáda a celou ji uzavřela. Ani mě tam nepustí, což asi není takový překvapení, když jdu po cestě, na které stojí policajti. Tak se jdu aspoň podívat po pláži, kam se dostanu. Ale nemám z toho dobrej pocit, protože rozhodně nechci působit podezřením, že tam jdu rabovat nebo páchat nějakou jinou nelegální činnost.

Potkávám tu dvojici, která to tu znala před tím. Pláž je na první pohled docela normální, ale oni nemůžou uvěřit vlastním očím. V místech, kde stojí, byly asi 3 m písečný duny porostlý křovím. Teď je tu odkrytá stará dřevěná hradba, která patrně měla bránit v nafoukání písku na panelovou cestu. Teď může zkusit plnit funkci znovu, písek už je někde hluboko ve vnitrozemí. Dvojice dál nejde, já pokračuju ještě asi půlkilometr po pláži k první stavbě osady – molu. Každou chvíli nade mnou přelítne vrtulník nebo vojenský letadlo, ale doufám, že zkrátka mají důležitější práci, než si mě všímat. Ale mám přecejen obavy, jsem v zakázané zóně, bůhví co tu bude dělat americká armáda za pokusy, hororů na toto téma jsem viděl dost, tak se chystám udělat pár snímků a jít zpátky. Najdnou vidím, jak na mě z povzdálí mává nějaká policajtka, nejpíš abych vypadl, tak tak rychle činím. Mám pocit, že si tam šla jen odskočit a přitom mě tam načapala. Snímek čurající policajtky by sice mohl bejt zajímavej, ale myslím, že by za ten průšvih nestál, tak rychlým krokem mizím …

Vracím se na kraj osady a vidím tu golfový hřiště. Teď se skládá téměř jen z bunkerů a vodních překážek – zkrátka hřiště pro dobrodruhy. A vodní překážky využívají husy bernešky jako svoje teritorium – a že jich je pořádný hejno. Opouštím Rockaway po mostě Marine Parkway vedoucím do Brooklynu. Je z něj nádhernej výhled. Osada Breezy point (její nevypálená část) je vidět dobře, ale kromě ní i výběžek Sandy Hook v New Jersey (taky příznačnej název – tam to Sandy určitě nešetřila) a Staten Island, Coney Island v Brooklynu, Manahattan vzdálené letiště JFK a část Far Rockaways v Queensu. Díky oblačnu bylo dokonce vidět jak sbíhající (u slunce) tak rozbíhající (naproti slunci) sluneční paprsky – perspektivní jev.

Za mostem sedám na autobus a ještě se krátce stavuju v Brooklynu v st. Jacobi s něčím pomoct. Cestou domů se v novinách dočítám, jak to bylo doopravdy s maratonem. Starosta nechal v Central parku, kde měl být cíl, 2 obří generátory na klimatizaci stanů pro zázemí reportérů a organizátorů maratonu. Novináři z New York Post to vyčmuchali a hodili to na první stránku novin jako „Abuse of power“, což je krásnej dvojmysl – jako zneužití elektřiny i zneužití moci, což je svým způsobem v obou případech pravda. To starosta neustál a ustoupil. Trochu pozdě.

Pátek 2.11.

Snažím se dostat do Downtownu, čtvrti Lower East Side, kde jsem v září bydlel a teď tam chybí proud a spousta lidí potřebuje pomoc. Jdu na metro, ale takovou frontu jsem tu ještě neviděl. Spolu s asi tak 150 lidma čekám venku, než nás pustí otevřeným koridorem dovnitře do areálu metra. Myslel jsem, že znepoplatnění má situaci usnadnit, ale zjevně není způsob, jak by se mělo dostávat přes turnikety, tak nás pouští malou brankou. Úžasnej systém. V metru nastupuju do už skoro plnýho vlaku F, jako normálně, když jedu na Manahattan. Ovšem za chvíli po druhé koleji, po které normálně jezdí jen pomalá lokálka M přijede další F a lidi do něj přestupují. Nechápu, nicméně ten vlak odjíždí a my stojíme. Když se ta situace zopakuje asi 3x a se po 20 minutách ještě nehli, uvažuju, že to taky nějak začnu řešit. Konečně jedenem, ale místo abychom jeli jako expres, ploužíme se lokálně po všech zastávkách. Když přijíždíme na Manahattan, ujišťují nás, že to bude ještě horší, tak radši vystupuju a jdu na autobus. Vyznat se ale v tom, co kam jede není tak snadný, tak než najdu správnej spoj, je poledne, hodím do sebe 2 pizzy po dolaru, sedám na správnej bus a mířím do tmy na jih.

Přicházím do centra pomoci na Hester street, kde je velmi živo. Zařazuju se do fronty dobrovolníků. Každý se zaregistruje a přidá se do týmu asi 8 lidí. Týmy plní úkol: v dané oblasti (většinou jedna strana jedné ulice v určitým úseku) projít všechny domy, klepat na dveře a prohodit s lidma pár slov, dát jim infoleták, baterky, vodu, jídlo. V domech není světlo, takže nasazujeme čelovky, bereme zásoby a vyrážíme. Ve stejnou dobu se v Brně koná hra Tmou, tak si připadám, že hraju něco podobnýho – akorát místo šifer se tu řeší komunikace různými jazyky (kromě angličtiny hlavně čínština a španěština). Češtinu tu ale neuplatním. Zato fyzická náročnost tu je – nosit kanystry s vodou do 12 patra (výtahy nejedou) zase není taková sranda. Ale co chcu, cleou dobu jsem se před tím snažil najít mrakodrap, kde bych se mohl projít po schodišti, tak teď to můžu spoji s něčím užitečným.

Lidi nás berou tak všelijak, samozřejmě většinou nám děkují, že jim pomáháme, ale celkově mám pocit, že nás zas tolik nepotřebují – až na pár výjimak, kdy opravud nejsou schopni sejít těch mnoho pater dolů. Ale rozdávat jídlo a vodo v přízemí mi přijde trochu nesmyslný. Navíc, když se akce nedostatečně zorganizuje, pak v některých domech klepe na tytéž dveře víc skupin, to pak asi ani moc příjemný pro ty lidi není. Celkově su rád, že jsem tu pomohl a že ve 4h končíme, tato část města opravdu moc hezká není.

Sedám na autobus a jedu do distribučního centra v Brooklynu. Tuto část města vůbec neznám, jen jednou jsem ji projel metrem, takže tu trochu bloudím, ale nakonec nacházím metro, co mě zaveze až je kostelu St. Jacobi, kde je hlavní středisko pomoci. Úžasný. Prostor pod kostelem slouží jako nějaká svatyně indiánské kultury a její majitelé umožnili prostor využít ke skladování humanitární pomoci. Ale večer tu má proběhnout rituál, takže tu je jak příprava na něj tak i hromady všeho od jídla přes drogerii po textil. Ale ku podivu to tu až neuvěřitelně hladce šlape. Přijde auto ze sbírkou darů, ven vyběhne 10 lidí ho vyložit a naskládat do skladu. Přijede jiný auto s poptávkou z pobřeží, 10 lidí (ne nutně těch stejných) se hrne s nákladem ven. Mezi tím dalších asi 10-20 lidí roztřiďuje nově přijaté dary. Zapojuju se ke skládání vod, ale občas běžím vy/na-kládat auto. Kromě toho si sem pro jídlo a zásoby chodí bouří postižení lidi. Když večer odcházím, mám konečně pocit, že jsem byl trochu užitečnej, přitom to byla docela příjemná činnost.

Doma se dozvídám pro mě překvapující zprávu: „Starosta Bloomberg zrušil maraton!“. Vždyť do teď ujišťoval, že maraton bude, jaká je to zásadní událost pro město, symbol jednoty a schopností města a já nevím co všechno … V uplynulých dnech jsem ve městě viděl spousty běžců – a teď toto. To jim teda nezávidím.

A dozvídám se další věc: zítřejší koncert Machine Head a dalších je zrušen! Do prčic, těším se na to tak dlouho a teď to zruší. Naštěstí to jen odsunuli a dokonce na dobu, kdy tu ještě budu – poslední víkend před mým odjezdem.Tak mám ještě měsíc a půl na přípravu. A zítra mám o to víc času.